Александр Эйсмонт: директор Евротерминал оказался беглым уголовником с румынским паспортом Корреспондент

Na kalendu ke Kalendům

Restaurace U Kalendů je další z mnoha staropražských hospůdek, které existují již déle než stovku let. Přestože jde o velmi známý hostinec, dodnes zůstává malým tajemstvím původ jeho tradičního názvu, spojovaného nejčastěji se jmény starých podskalských vorařů. Nebo snad byl nějaký Kalenda místním hostinským?

Na svém pomyslném hřbetu má podskalský hostinec už více než deset křížků – členové místních spolků se tu scházeli už počátkem 20. let. Tehdy ovšem na pivo chodili do „restaurace bratra Celnera“, U Kalendů se tu začalo říkat až o pár let později.

Podskalská radnice

Na místě dnešního domu na Rašínově nábřeží čp. 383 stával až do 18. století kostel svatého Mikuláše, který byl poté odsvěcen a přestavěn na dům práva poříčního. Aby navázal na tradici, symbolicky dostal malou sochu sv. Mikuláše do štítu. Nicméně patron dětí, námořníků i obchodníků jméno domu nedal, nejčastěji se mu přezdívalo „podskalská radnice“.

V roce 1839 vkusnou barokní budovu zakoupil primátor František Dittrich, zakladatel paroplavby na Vltavě mezi Prahou a Štěchovicemi, jenže ani to dům nezachránilo. „Radnice“ nakonec podlehla developerské asanaci Podskalí v roce 1911. Vzápětí tu vyrostl činžovní dům a spolu s ním brzy také Celnerova restaurace.

Jindřich Celner, hokynář, cukrář a hostinský původem ze Sadské (narodil se roku 1878), byl velmi pravděpodobně vůbec prvním zdejším výčepním, i když potvrzeno to nemáme. Zato víme, že zde hostinec vedl do roku 1926, kdy se dostal do problémů s četníky. Ti měli na lokál pifku, protože tu roku 1924 opilí výtržníci zbili strážníka, jenž se je snažil umravnit. A tak tu jednoho večera během pečlivě připravovaného zátahu přistihli šestnáct hostů, jak hrají zakázanou hazardní karetní hru nazývanou Plátýnko či Boží požehnání. Odnesli to tehdy jak hráči, tak sám hostinský, který se navíc potýkal s finančními problémy. Podskalský hostinec brzy nato opustil, jeho jméno se však později znovu objevuje v souvislosti s restaurací v Břevnově na Malovance.

Za Celnerovy krátké éry se zde scházeli živnostníci, pekaři, stavebníci, obuvníci nebo Jednota Čechoslováků. Sedávala tu i stolní společnost Pod kánětem, pořádající sbírky pro hluchoněmé děti nebo vdovy členů spolku Vltavan.

Chlapci chodí na kalendu

„Nesluší se chodit na kalendu ani v adventě, natož v půstě,“ čteme ve velikonočním fejetonu Vlasty Pittnerové roku 1894. „A tak si obyčejně hoši, posud milenek nemající, z provoda vyhlížejí tu, která by se jim hodila. Ač se u nás v horách jaro se svým příchodem opožďuje mnohdy dlouho za Velikonocemi, přece již jest počasí volnější a možno postáti venku. A tu začínají hoši chodit za děvčaty. Nesluší se ovšem chodit na kalendu každý den a smějí se milencům denně se scházejícím, že jak prý se nyní scházejí, budou se třeba v manželství rozcházet.“

Na souvislost mezi lidovým rčením „chodit na kalendu“, tedy chodit za děvčaty, na zálety, ale také jednoduše na návštěvu, asi jako první ve spojení s podskalskou hospůdkou upozornil Radim Kopáč v průvodci Praha ožralá (2021). A skutečně to může mít původ v názvu hostince, protože se nám nepodařilo potvrdit, že by kdy nějaký Kalenda stál za místním výčepem. Zároveň však takovou možnost těžko vyloučit, protože Kalendů jste v Podskalí vždycky našli dvanáct do tuctu.

Jméno Kalenda bylo v minulosti běžné. V Praze i v samotném Podskalí žilo s tímto příjmením mnoho ctihodných občanů, novinářů, politiků a živnostníků, k nejznámějším patřil publicista a spisovatel Alois Kalenda. Ale mnozí nositelé tohoto jména patřili naopak k nejchudším vrstvám, zejména k rodinám věnujícím se těžkému a ne zrovna výdělečnému zaměstnání – plavení dříví.

Spisovatelka Jana Kolaříková spojuje název pivnice s příjmením rodiny podskalských vorařů Kalendových. Karel, Vojtěch a Prokop měli podle staré kramářské písně zahynout při povodních v roce 1882, čtvrtý Josef byl potlučen tak, že nemohl řemeslo dál provozovat a s podporou spolku Vltavan založil hostinec nazvaný U Kalendů. Tento příběh asi připíšeme spíše autorské licenci, nebo bychom jej každopádně museli situovat jinam, jelikož, jak již víme, v roce 1882 náš hostinec v Podskalí ještě nestál. Staří plavci vorů se tehdy scházeli převážně v hospodě U Heyduků, která stávala u řeky na rohu Plavecké ulice a rovněž podlehla asanaci.

Ovšem pravda je, že k tragédii voraře Kalendy, byť tedy jiného, v Praze skutečně došlo…

Podskalští voraři

Josef Kalenda byl vrátný – tedy kapitán voru – a těžké řemeslo plavení dříví pro něj bylo celoživotním denním chlebem. Otci osmi dětí bylo už sedmapadesát let, ale i v tomto věku pokračoval v tomto nebezpečném povolání. Dokud nepřišel onen nešťastný 16. duben roku 1908.

Vltava byla mírně rozvodněná, hladina řeky byla zvýšená asi o půl metrů, což práci vorařů napomáhalo, jelikož to urychlovalo plavení. Zkušený vrátný Kalenda s plavci Ottou Martinkem a Karlem Hrůzou sváželi dříví z Podskalí ke Štvanici, kde zrovna jedna pražská firma pracovala na splavnění Vltavy. Nejnebezpečnější úsek přicházel za dnešním Štefánikovým mostem, před již nestojícími Helmovými mlýny. Kalenda s plavci toho dne už o jeden vor přišli, nicméně tehdy ještě všechno dobře dopadlo. Voraři se vrátili pod vyšehradskou skálu pro jiný, s nímž po neklidné vltavské hladině vyrazili ke Štvanici v půl jedenácté dopoledne.

Nový vor měřil více než sto třicet metrů, což byla délka pro skutečně velmi zkušené voraře, ta běžná a doporučovaná bývala kolem šedesáti metrů. První část plavby probíhala bez větších problémů, plavci svou řeku dobře znali, a tak vor úspěšně provedli všemi jezy, podpluli poslední most, tehdy ještě nesoucí císařovo jméno, za nímž je čekal finální úsek a před Štvanicí také zrádné peřeje. To už odvážnou trojici sledovalo velké množství lidí jak ze břehu, tak i z mostu.

Tragédie kapitána Kalendy

Přes veškerou snahu vorařů však tentokrát zkušenosti selhaly a přední část voru narazila na ledolamy. Během několika vteřin došlo ke katastrofě. Kalenda s Hrůzou veslovali vpředu, ale když Hrůza viděl, co se děje, pustil veslo a běžel do zadní části voru, aby situaci ještě zkusil zachránit. Kalenda jako správný kapitán zůstal na svém místě a neuhnul ani o píď, přičemž se snažil o nemožné, a sice stočit vor k mlýnům. Ohromná síla vody si však s těžkými kmeny jen hrála. Přední část voru se silou vltavského proudu zvedla, jako by nevážila vůbec nic, a zvrátila se dozadu. Ohromné kmeny stromů tak kapitána Kalendu okamžitě pohřbily v peřejích.

Druhému voraři Martinkovi bylo jasné, že už nelze nic dělat, a skočil do vody, aby si zachránil holý život, zdivočelé kmeny tříštícího se voru ho však utloukly k smrti. Pouze třetí vorař Hrůza, v tu chvíli už také ve vodě, vyvázl díky tomu, že se pevně držel jednoho z krajních kmenů. Doplul s ním až ke Štvanici a tam se mu podařilo vylézt na břeh. Přihlížející lidé, stejně jako dělníci firmy, které voraři dřevo plavili, se hned snažili všem plavcům pomoc, ale těla dvou mužů si už vzala Vltava.

Celá Praha a brzy celá země mluvily o hrozném neštěstí, zpráva o tragédii plnila všechny noviny a rozlétla se i do ciziny. Lidé pro obě vdovy a sirotky pořádali sbírky, peníze pro paní Kalendovou přišly dokonce až od anonymního dárce ze Srebenice v Bosně. Voraře Martinka nakonec řeka vydala po jedenácti dnech u Negrelliho viaduktu, kapitána Josefa Kalendu našli až po dvou týdnech u jezu v Troji.

Tak kdo ví, snad i tato událost sehrála svou roli při hledání názvu nové podskalské hospůdky o pár let později. Byť vznikla až po asanaci, kdy se staré Podskalí, plavení dříví a odvážní voraři pomalu stávali jen romantickým obrázkem starých časů.